LASKAVÁ DŮSLEDNOST

Published by barbora on

Laskavá důslednost… aneb proč děti nepotřebují dalšího kamaráda, ale dospělého, o kterého se mohou opřít.

Říct dítěti „ne“ a zůstat v klidu.

Trvat na svém, i když dítě pláče.

Být oporou, i když to stojí energii.

To jsou věci, které jako rodiče děláte každý den… a přesto kolem nich občas cítíte nejistotu. Dělám to dobře? Nejsem moc přísná/ý? Nebo naopak moc hodná/ý?

Tato nejistota je naprosto přirozená. A právě o ní bychom dnes chtěli napsat pár vět…

Existuje totiž zvláštní představa, že respektující přístup znamená nekonečné vyjednávání, jemný hlas za každých okolností a naprostou nemožnost říct „NE“.

Jenže děti nepotřebují dospělého, který se přizpůsobí každé náladě. Potřebují dospělého, který unese jejich emoce a přitom zůstane pevný.

A právě tady přichází na scénu laskavá důslednost.

Ne jako tvrdost.

Ne jako mocenský boj.

Ale jako klidná jistota… „Já to zvládnu udržet. Ty teď nemusíš.“

Dítě potřebuje dospělého, který drží svět pevně, aby ho dítě samo držet nemuselo.

Říká se tomu alfa pozice… a nemyslíme tím autoritu ve starém slova smyslu. Myslíme tím bezpečný přístav. Jistotu, že svět se nezhroutí jen proto, že dítě právě nechce odejít z hřiště, obléct si boty nebo slyšet slovo „ne“.

Protože dítě, které musí řídit dospělého, kontrolovat atmosféru doma nebo odhadovat nálady… přestává být dítětem. A je strašně vyčerpávající být malý člověk v roli někoho velkého.

Někdy to zvenku vypadá jako „silné dítě“… ve skutečnosti je to dítě, které nemá vedle sebe dost pevný opěrný bod.

Maria Montessori mluvila o svobodě jako o základu zdravého vývoje. Jenže málokdo slyší tu druhou polovinu… SVOBODA V HRANICÍCH.

Hranice v Montessori pojetí nejsou trestem… jsou orientace. Jsou mapa světa.

Jsou tiché sdělení: „Jsem tady. Vím, co dělám. Ty se můžeš věnovat tomu, co je tvoje.“

A právě v tomto prostoru (kde dítě ví, co může, a cítí, že dospělý drží rám) se rozvíjí vnitřní jistota. Ne z poslušnosti, ale z bezpečí.

Jak to vypadá v běžném dni?

Laskavá důslednost nevypadá nijak dramaticky. Vypadá naopak velmi obyčejně:

„Vím, že nechceš, ale už je čas jít, poslední sklouznutí a jdeme.“

„Můžeš být naštvaný. Být naštvaný je v pořádku. Já ti pomůžu to zvládnout.“

„Ano, slyším tě, co mi říkáš a chápu to. Moje rozhodnutí ale zůstává.“

Bez výčitek. Bez křiku. Bez ponižování.

Ale taky bez couvání pokaždé, když se objeví emoce… protože emoce dítěte nejsou důkaz, že jsme něco pokazili. Jsou jen informace, že dítě něco prožívá. A my jsme tady od toho, abychom mu v tom byli oporou… ne abychom to za něj vyřešili, zmanipulovali ho v náš prospěch nebo emoce zastavovali.

A možná teď přijde malá úleva nebo „aha“ moment…

Děti paradoxně nejvíc odpočívají tam, kde nemusí mít moc a soustavně kontrolovat situaci. Kde mohou být prostě dětmi. Kde ví, že dospělý to udrží.

Teprve z tohoto bezpečí přijdou hry, lehkost, humor a opravdové dětství… a taky sebevědomí, sebejistota, sebedůvěra a schopnost zvládat i náročnější nebo méně příjemné situace.

Výzkumy totiž ukazují, že děti, které mají vedle sebe pevného dospělého, se stávají odvážnějšími, samostatnějšími a odolnějšími.

Proč?

Protože bezpečí není pouto. Je to odrazový můstek.

Dítě, které ví, že se má kam vrátit, se nebojí jít dál.

5894
Visit Us On FacebookVisit Us On Instagram