JDE PŘEDEVŠÍM O VZTAH

Léto je prostorem pro zpomalení… to platí i pro rodičovství.
V horkých dnech zpomalujeme všichni ať už chceme nebo ne… prostě nás to vedro k tomu tak nějak přirozeně vede. A je to dobrá chvíle zastavit se i u toho, jak vedeme naše děti… bez tlaku, že musí být hned všechno dokonalé.
Protože klid v dětském chování nevzniká z rychlých zásahů. Vzniká z toho, jaký máme s dítětem vztah.
Trest, zákaz telefonu, poslat do pokoje… to všechno funguje. Dítě poslechne. Ale většinou proto, že se bojí, že přijde o naši blízkost. A to je pro dítě jeden z nejtěžších pocitů vůbec.
Dítě totiž ke svému vývoji potřebuje hlavně jedno… jistotu, že je v bezpečí blízkosti dospělého, na kterém mu záleží. Z téhle jistoty pak přirozeně roste schopnost spolupracovat, zvládat frustraci i chovat se ohleduplně. Když ale místo jistoty zažívá strach z odmítnutí nebo odloučení, přepne se do obranného režimu… a poslušnost, kterou vidíme navenek, nemá nic společného se skutečným vnitřním růstem.
Funguje to i jinak. Tady je pár věcí, které nám v praxi s dětmi dávají smysl:
NEJDŘÍV BLÍZKOST, PAK POŽADAVEK…
Než po dítěti něco chceme, zkusme se s ním nejdřív spojit. Pohledem, úsměvem, objetím. Pak nás mnohem líp uslyší.
Proč? Dítě dokáže naslouchat a spolupracovat jen tehdy, když se cítí bezpečně spojené. Spojení jde vždycky první, požadavek až potom.
NEJDŘÍV KLID, PAK ŘEŠENÍ…
Když se něco stane, nemusíme to řešit hned. Rozčílené dítě nás stejně neslyší a my v afektu taky nejednáme nejlíp. Počkejme, až vychladneme oba. Pak si o tom promluvíme.
Proč? Rozrušený mozek nepřijímá poučení, jen přežívá. Rozhovor má smysl až ve chvíli, kdy se oba vrátíme do klidu.
NECHTE DÍTĚ PROŽÍT ZKLAMÁNÍ…
Že něco nejde, že prohrálo, že nemůže mít, co chce… to se nedá vysvětlit, to se musí prožít. Buďme mu nablízku, ať si tím může projít. Přes vztek, přes pláč, až k tomu, že to přijme.
Proč? Teprve pláč a smutek nad tím, co nejde změnit, dítěti umožní realitu skutečně přijmout. Vysvětlování to nenahradí.
VĚŘTE DÍTĚTI DŘÍV, NEŽ ZAČNE ZLOBIT…
Místo abychom pořád jen přikazovali, dejme dítěti prostor rozhodnout se samo (nastavením výhodných podmínek). Když mu věříme, chce se mu spolupracovat mnohem víc.
Proč? Dítě, kterému věříme, nemusí naši důvěru dokazovat vzdorem. Ochota spolupracovat roste z pocitu, že v něj věříme, ne z příkazů.
A na konci je to hlavně o nás…
Když nám dochází trpělivost, není třeba trestat sebe o nic víc než dítě. Klidně si dejte pauzu, předejte to na chvíli druhému dospělému. Teprve s klidnou hlavou dokážeme být dítěti oporou, jakou potřebuje.
