JAK SE MĚNÍ PROSTŘEDÍ

Montessori prostředí se proměňuje… protože se mění potřeby dětí.
Každé dítě potřebuje svůj prostor. Ale potřebuje se také naučit být součástí společného prostoru.
Když se řekne Montessori prostředí, většina z nás si představí připravenou třídu, otevřené police s pomůckami a děti, které si samostatně vybírají práci. Často také malé stolky, pracovní koberečky a dostatek místa pro individuální činnost.
A má to svůj důvod…
Marie Montessori kladla velký důraz na samostatnost dítěte, možnost svobodné volby, soustředění a respekt k jeho vlastnímu pracovnímu rytmu. Připravené prostředí má dítěti umožnit, aby si mohlo vybrat činnost, samo s ní pracovat a opakovat ji tak dlouho, jak potřebuje. A mělo by také zajistit, aby nebylo zbytečně vyrušováno a mohlo se skutečně ponořit do vlastní práce.
Individuální pracovní místo proto není jen otázkou výběru a uspořádání nábytku. Je to možnost rozhodovat o sobě, svém prostoru a způsobu práce.
Dítě si může vybrat nejen to, co bude dělat, ale také kde bude pracovat. Některému vyhovuje místo stranou, kde má klid a přehled. Jiné si vybere prostor blízko ostatních, protože mu jejich přítomnost nevadí nebo je mu dokonce příjemná.
Proto v Montessori třídě potřebujeme dostatek různých pracovních míst. Ne každému dítěti totiž vyhovuje totéž. A ne každé dítě potřebuje v danou chvíli totéž co včera.
Jenže v posledních letech v naší praxi stále více vnímáme také jinou potřebu.
Potřebu učit se být spolu.
Individuální práce má v Montessori své pevné místo. Stejně tak ale potřebujeme rozvíjet schopnost fungovat ve skupině, sdílet prostor s druhými, domlouvat se a přizpůsobovat se situacím, které nemůžeme vždy řídit podle sebe.
Tradičně k tomu v Montessori prostředí sloužilo mimo jiné společné stolování, komunitní setkávání a každodenní situace, ve kterých se děti potkávaly. Dnes ale vnímáme, že samotné tyto příležitosti nemusí vždy stačit.
Děti jsou zvyklé na individuální pracovní místa, kde mají prostor pro vlastní činnost. Mohou si vybrat, kam si sednou, a často mají celý stolek jen pro sebe. To je důležité a rozhodně není cílem o to děti připravovat.
Zároveň ale potřebují zkušenost s tím, že ne každý prostor je jen můj a ne všechno se musí přizpůsobit pouze mým potřebám.
Že u jednoho stolu může pracovat více lidí. Že si musíme nechat místo pro druhého. Že někdo vedle nás může dělat něco jiného. Že se potřebujeme domluvit, respektovat společná pravidla a někdy také přijmout, že okolní prostředí nebude úplně podle našich představ.
To nejsou samozřejmé dovednosti. Děti se je učí postupně, v konkrétních situacích a prostřednictvím vlastních zkušeností.
A právě proto jsme se rozhodli už před pár lety naše prostředí v této oblasti rozšířit.
Vedle individuálních pracovních míst jsme v naší třídě vytvořili také společné pracovní místo.
Je určeno dětem, které chtějí být v blízkosti ostatních, ale zároveň si chtějí pracovat na svém. Nemusejí se vzdávat vlastní činnosti, aby mohly být součástí skupiny. Mohou si přinést svou práci, sednout si k ostatním a zažít, jaké to je soustředit se v přítomnosti dalších lidí.
Pro někoho je to příjemná možnost. Pro jiného výzva.
Právě zde totiž vznikají situace, ve kterých se děti učí něco, co se nedá plně zprostředkovat vysvětlováním.
Jak si rozdělit prostor. Jak reagovat, když si někdo sedne příliš blízko. Jak požádat druhého, aby nám udělal místo. Jak přijmout, že vedle nás někdo pracuje jiným tempem než my a napm to vadí. Jak se soustředit, i když kolem není takové ticho, na jaké jsme zvyklí.
A také jak poznat, kdy už je toho na nás moc a potřebujeme se přesunout jinam.
To všechno patří k učení.
Možná vás napadne, zda tím neopouštíme jeden ze základních principů Montessori pedagogiky. Vždyť dítě si má přece samo volit, kde a jak bude pracovat.
Právě proto je pro nás důležité, že i společné pracovní místo zůstává možností volby.
Děti nenutíme, aby pracovaly společně, pokud potřebují klid. Nebereme jim individuální místa a nesnažíme se všechny přizpůsobit jednomu způsobu práce.
Nabízíme jim ale další zkušenost.
Mohou si zvolit, zda chtějí být samy, nebo s ostatními. Mohou zkoumat, kde se jim pracuje dobře, vedle koho se dokážou soustředit a kdy jim přítomnost druhých pomáhá nebo naopak překáží.
Postupně poznávají nejen své vlastní potřeby, ale také to, že druzí lidé mohou mít potřeby jiné.
A právě tady vzniká prostor pro další důležitou součást Montessori pedagogiky: zdvořilostní lekce a každodenní kultivaci vztahů.
Některé situace si přímo říkají o společné zastavení. Jak požádáme o místo? Co uděláme, když někdo potřebuje klid? Jak poznáme, že svým chováním rušíme druhého? Jak se domluvíme, když chceme oba něco jiného a dohromady to nefunguje?
Nemusíme všechny tyto situace předem naplánovat. Často přicházejí samy. Naším úkolem je vnímat je a nabídnout dětem podporu ve chvíli, kdy ji potřebují.
Ne všechny děti z Montessori mateřských škol pokračují do Montessori základních škol. Některé přecházejí do běžných škol, jiné do škol, které pracují například v programu Začít spolu.
Ten využívá takzvaná centra aktivit, ve kterých děti pracují v jasně vymezených prostorech, často ve skupinách. Učí se spolupracovat, domlouvat se, rozdělovat si úkoly a respektovat pravidla společné práce.
Právě pro takové situace je zkušenost se sdíleným pracovním prostorem užitečná. Dítě nemusí poprvé řešit všechny tyto požadavky až ve chvíli, kdy nastoupí do nové školy.
A nejde jen o přípravu na školu.
Schopnost být s druhými, respektovat jejich prostor, vyjednávat, pružně reagovat a hledat společná řešení potřebujeme celý život. Stejně jako potřebujeme umět rozpoznat vlastní hranice, říct si o klid a vědět, kdy potřebujeme být sami.
Jedno bez druhého nestačí.
Pro nás není cílem vytvořit třídu, ve které budou všechny děti pracovat stejným způsobem. Ani třídu, která bude za každou cenu odpovídat “zkostnatělé” představě, jak má Montessori prostředí vypadat.
Chceme prostředí, které dětem nabízí skutečné možnosti. Kde mají prostor pro samostatnost a soustředění, ale také příležitost rozvíjet společenské dovednosti. Kde mohou respektovat své potřeby a současně se učit vnímat potřeby druhých.
Protože připravené prostředí není neměnná kulisa. Je to prostor, který má odpovídat dětem, jejich vývojovým potřebám a tomu, co se právě potřebují učit.
A někdy to znamená přidat další pracovní stůl. Ne proto, abychom opustili individuální práci, ale abychom vedle ní vytvořili prostor pro něco dalšího.
Umět být sám. Umět být spolu. A postupně poznávat, kdy potřebujeme jedno a kdy druhé.
I tak se podle nás může Montessori prostředí přirozeně rozvíjet.
